11. KOMPLIKACE

Každý se na nás díval, jak jsme šli společně k našemu laboratornímu stolku. Všimla jsem si, že už si nenatáčí židli tak, aby seděl co nejdál ode mě. Místo toho si sedl docela blízko vedle mě, naše paže se téměř dotýkaly.

V tu chvíli vcouval do místnosti pan Banner – jak báječné načasování ten chlap měl – a táhl vysoký kovový rám na kolečkách, na kterém trůnila těžkopádná zastaralá televize a video. Promítání – pozvednutí nálady ve třídě bylo téměř hmatatelné.

Pan Banner vsunul pásku do neochotného videorekordéru a přešel ke zdi, aby zhasnul světla.

A pak, jak místnost potemněla, jsem si byla najednou víc než dobře vědoma, že Edward sedí méně než dva centimetry ode mě. Byla jsem ohromená nečekaným jiskřením, které mnou proudilo, překvapená, že je možné uvědomovat si jeho přítomnost víc, než jsem si ji už uvědomovala. Bláznivé nutkání natáhnout ruku a dotknout se ho, jen jednou v té tmě pohladit jeho dokonalý obličej, mě málem udolalo. Zkřížila jsem si ruce pevně na prsou a dlaně zaťala v pěsti. Ztrácela jsem hlavu.

Začaly úvodní titulky a osvětlily místnost symbolickým množstvím světla. Proti své vůli jsem po něm střelila pohledem. Rozpačitě jsem se usmála, když jsem si všimla, že sedí ve stejné pozici jako já, zaťaté pěsti založené v podpaží, a po očku po mně pokukuje. Usmál se na mě; i v té tmě jsem viděla, že má toužebný pohled. Pohlédla jsem jinam, dřív než jsem mohla začít lapat po dechu. Bylo by absolutně směšné, kdybych tu omdlela.

Ta hodina mi připadala velmi dlouhá. Nedokázala jsem se na film soustředit – ani jsem nevěděla, o čem to je. Snažila jsem se uvolnit, ale nešlo mi to, ten elektrický proud, který jakoby vyzařoval odněkud z jeho těla, nepovoloval. Tu a tam jsem si dovolila pohled směrem k němu, ale zdálo se, že ani on se nedokáže uvolnit. Neodolatelná touha dotknout se ho nechtěla pominout, takže jsem si pro jistotu drtila pěsti o žebra, až mě tou námahou bolely prsty.

Vydechla jsem úlevou, když pan Banner na konci hodiny cvaknutím vypínače zase rozsvítil. Natáhla jsem paže před sebe a uvolnila ztuhlé prsty. Edward se vedle mě uchechtl.

„No, to bylo zajímavé,“ zamumlal. Jeho hlas byl nevrlý a pohled obezřetný.

„Hmm,“ zamručela jsem. Lepší odpověď jsem ze sebe dostat nedokázala.

„Půjdeme?“ zeptal se a plynule se zvedl.

Téměř jsem zasténala. Čas na tělocvik. Opatrně jsem vstala, měla jsem starost, jestli ten podivný nový hluboký cit mezi námi neovlivnil mou rovnováhu.

Mlčky mě doprovodil na další hodinu a zastavil se u dveří; otočila jsem se, abych se rozloučila. Pohled na něj mě vyděsil – jeho výraz byl strhaný, téměř bolestný, a tak hrozně krásný, že bolestná touha dotknout se ho vzplála stejně silně jako předtím. Slova rozloučení mi uvízla v krku.

Váhavě zvedl ruku, na očích mu bylo vidět, jak se pere sám se sebou, a pak mi rychle přejel konečky prstů po lícní kosti. Jeho kůže byla stejně ledová jako vždycky, ale jeho dotyk pálil.

Šla jsem do tělocvičny s lehkou hlavou a nejistýma nohama. Došla jsem do šatny, převlékla se jako v tranzu a jenom neurčitě jsem vnímala, že kolem mě jsou nějací lidé. Realita na mě plně nedolehla, dokud mi nepodali raketu. Nebyla těžká, a přesto mi v ruce připadala velmi nespolehlivá. Viděla jsem pár spolužáků, jak se na mě pokradmu dívají. Trenér Clapp nám poručil, abychom utvořili družstva po dvojicích.

„Chceš být se mnou v družstvu?“

„Díky, Miku – nemusíš to dělat, to snad víš,“ ušklíbla jsem se omluvně.

„Neboj, budu se ti držet z dosahu.“ Zakřenil se. Někdy bylo snadné mít Mika ráda.

Nešlo to hladce. Nějak se mi podařilo praštit se raketou do hlavy a při tom švihu ještě bouchnout Mika do ramene. Strávila jsem zbytek hodiny v zadním koutě kurtu a raketu jsem držela bezpečně za zády. Navzdory tomu, že byl Mike handicapován mnou, šlo mu to dost dobře; vyhrál sám jednoruč tři hry ze čtyř. Poté, co trenér konečně hvizdem píšťalky oznámil konec hodiny, si se mnou pleskl dlaní o dlaň na znamení vítězství, což jsem si vůbec nezasloužila.

„Takže,“ nadhodil, když jsme odcházeli z kurtu.

„Takže co?“

„Ty a Cullen, hm?“ zeptal se vzpurným tónem. Moje předchozí náklonnost k němu okamžitě pominula.

„Do toho ti nic není, Mikeu,“ upozornila jsem ho a v duchu jsem posílala Jessiku přímo do horoucích pekel.

„Nelíbí se mi to,“ stejně zamumlal.

„Nemusí,“ odsekla jsem.

„Dívá se na tebe jako… jako kdybys byla něco k jídlu,“ pokračoval umanutě.

Spolkla jsem hysterii, která se už už chystala vybuchnout, ale stejně jsem se neubránila malému uchichtnutí. Podíval se na mě. Mávla jsem rukou a utekla do šatny.

Rychle jsem se převlékla, žaludek se mi svíral neklidem, moje hádka s Mikem už byla jen vzdálená vzpomínka. Přemítala jsem, jestli na mě Edward bude čekat venku, nebo jestli se s ním setkám v jeho autě. Co když je tam jeho rodina? Projel mnou záchvěv skutečné hrůzy. Vědí, že to vím? Mám vědět, že vědí, že to vím, nebo ne?

Když jsem vycházela z tělocvičny, byla jsem rozhodnutá jít přímo domů, aniž bych se byť jen jednou podívala na parkoviště. Ale moje obavy byly zbytečné. Edward na mě čekal, opíral se nenuceně o zeď tělocvičny, jeho úchvatný obličej byl teď bezstarostný. Jak jsem šla k němu, pocítila jsem zvláštní úlevu.

„Ahoj,“ vydechla jsem a široce se usmála.

„Ahoj.“ Oplatil mi zářivým úsměvem. „Tak co tělocvik?“

Obličej mi trošinku pohasl. „Fajn,“ zalhala jsem.

„Vážně?“ Nepřesvědčila jsem ho. Jeho oči zaostřily kousek za mne, díval se mi přes rameno, mhouřil. Pohlédla jsem za sebe a viděla záda odcházejícího Mika.

„Co je?“ ptala jsem se.

Jeho oči sklouzly zpátky ke mně, stále napjaté. „Newton mi jde na nervy.“

„Snad jsi zase neposlouchal?“ zděsila jsem se. Po mé dobré náladě najednou nebylo ani stopy.

„Co hlava, nebolí?“ zeptal se nevinně.

„Ty jsi neuvěřitelný!“ otočila jsem se a vykročila směrem k parkovišti, ačkoliv jsem předtím nebyla rozhodnutá, jestli nepůjdu domů pěšky.

Rychle mě dohonil.

„To ty jsi zmínila, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně – vzbudila jsi mou zvědavost.“ Neznělo to kajícně, tak jsem ho ignorovala.

Šli jsme mlčky – z mé strany to bylo rozzlobené, rozpačité ticho – k jeho autu. Ale kousek od něj jsem musela zastavit – obklopoval ho dav lidí, samí kluci. Pak mi došlo, že se neshlukli kolem Volva, ale kolem Rosaliina červeného kabrioletu, v očích neskrývanou závist. Nikdo z nich ani nevzhlédl, jak mezi nimi Edward proklouzl, aby si otevřel dveře. Rychle jsem nastoupila na straně spolujezdce, také nepovšimnuta.

„Okázalé,“ zamumlal.

„Co je to za auto?“ zeptala jsem se.

„M3.“

„Já nečtu Svět motorů.“

„Je to BMW.“ Zvedl oči v sloup, nedíval se na mě, snažil se couvat, aniž by nabral automobilové nadšence.

Přikývla jsem – to už jsem slyšela.

„Pořád se zlobíš?“ zeptal se, zatímco opatrně manévroval ven z parkoviště.

„Rozhodně.“

Povzdechl si. „Odpustíš mi, když se omluvím?“

„Možná… když to budeš myslet opravdově. A když mi slíbíš, že už to nikdy neuděláš,“ stála jsem na svém.

Náhle se zatvářil šibalsky. „Co kdybych to myslel vážně a dovolil ti v sobotu řídit?“ odpověděl protiútokem na moje podmínky.

Zamyslela jsem se a usoudila, že lepší nabídku pravděpodobně nedostanu. „Dohodnuto,“ souhlasila jsem.

„Pak mě tedy moc mrzí, že tě zlobím.“ Jeho oči na chvíli zahořely upřímností – a rozhodily mi srdeční rytmus – a pak přešly do rozpustilosti. „A v sobotu brzy ráno budu u vás jako na koni.“

„Ehm, nevím, jak budu vysvětlovat Charliemu, kde se na příjezdové cestě vzalo to cizí Volvo.“

Jeho úsměv byl teď blahosklonný. „Neměl jsem v úmyslu přijet autem.“

„Jak –“

Přerušil mě. „Nedělej si s tím starosti. Budu tam, bez auta.“

Nechala jsem to být. Měla jsem naléhavější otázku.

„Už je jindy?“ zeptala jsem se významně.

Zamračil se. „Asi ano.“

Měla jsem nasazený zdvořilý výraz a čekala jsem.

Zastavil auto. Vzhlédla jsem překvapeně – samozřejmě už jsme byli u Charlieho domu, zaparkováni za náklaďáčkem. Bylo snadnější s ním jet, když jsem se nedívala před sebe, dokud nezastavil. Když jsem se podívala zpátky na něj, měřil si mě pohledem.

„A pořád chceš vědět, proč mě nemůžeš vidět lovit?“ Zdál se vážný, ale měla jsem dojem, že jsem hluboko v jeho očích spatřila stopu humoru.

„No,“ vysvětlovala jsem, „hlavně jsem byla zvědavá na tvou reakci.“

„Vystrašil jsem tě?“ Ano, rozhodně tam byl humor.

„Ne,“ zalhala jsem. Nespolkl to.

„Omlouvám se, že jsem tě vyděsil,“ pokračoval s lehkým úsměvem, ale pak všechny stopy žertování zmizely. „To mě jenom rozhodilo pomyšlení na to, že bys tam byla… zatímco bychom lovili.“ Čelist se mu napjala.

„To by bylo zlé?“

Promluvil se zaťatými zuby. „Mimořádně.“

„Protože…?“

Zhluboka se nadechl a díval se ven z okna na husté, valící se mraky, které jako by se tlačily dolů na zem. Člověk by si na ně skoro mohl sáhnout.

„Když lovíme,“ promluvil pomalu, neochotně, „poddáváme se svým smyslům… které nedokážeme myslí tak silně ovládnout. Zvláště čichu. Kdybys byla kdekoliv poblíž mě, když takovým způsobem ztratím kontrolu…“ zavrtěl hlavou a stále se ponuře díval na těžké mraky.

Pevně jsem držela svůj výraz pod kontrolou, protože jsem čekala, že se po mně bleskově podívá, aby posoudil mou reakci. To se taky stalo. Můj obličej však nic neprozradil.

Ale naše oči se do sebe zaklesly a ticho se prohloubilo – a změnilo. Záchvěvy elektřiny, které jsem cítila dnes odpoledne, začaly nabíjet atmosféru. Až když se mi začala točit hlava, došlo mi, že jsem přestala dýchat. Když jsem se zhluboka nadechla a prolomila tak ticho, zavřel oči.

„Bello, myslím, že bys teď měla jít dovnitř.“ Jeho tichý hlas byl hrubý, oči mu zase bloudily v mracích.

Otevřela jsem dveře a arktický poryv, který zavanul do auta, mi pomohl vyčistit hlavu. V obavách, že bych v tom omámeném stavu mohla zavrávorat, jsem opatrně vystoupila a zavřela za sebou dveře, aniž bych se ohlížela. Bzučení automaticky stahovaného okénka mě přimělo otočit se.

„Jo, Bello!“ zavolal za mnou, hlas vyrovnanější. Naklonil se do otevřeného okénka s lehkým úsměvem na rtech.

„Ano?“

„Zítra je řada na mně,“ prohlásil.

„Řada? A včem?“

Úsměv se mu roztáhl ještě víc do široka a oslnivě bílé zuby zablýskly. „V kladení otázek.“

A pak byl pryč, auto vyrazilo po ulici a zmizelo za rohem, než jsem si vůbec dokázala posbírat myšlenky. Usmívala jsem se, jak jsem šla k domu. Kdyby nic jiného, bylo jasné, že zítra má v plánu se se mnou zase vidět.

Tu noc hrál Edward hlavní roli v mých snech jako obvykle. Ovšem klima mého nevědomí se změnilo. Vibrovalo tou elektřinou, která nabíjela odpolední atmosféru, a já jsem se neklidně převracela a často jsem se budila. Až v časných ranních hodinách jsem konečně upadla do vyčerpaného bezesného spánku.

Když jsem se probudila, byla jsem pořád unavená, ale taky podrážděná. Natáhla jsem si hnědý rolák a nevyhnutelné džíny a povzdechla jsem si, jak jsem se zasnila o špagetových ramínkách a kraťasech. Snídaně byla obvyklá tichá záležitost, jak jsem očekávala. Charlie si usmažil vajíčka; já jsem si dala svou misku cereálií. Přemítala jsem, jestli nezapomněl na tuto sobotu. Odpověděl na mou nevyslovenou otázku, když vstával, aby donesl talíř do dřezu.

„Ohledně téhle soboty…“ začal, přešel kuchyni a otočil kohoutkem.

Přikrčila jsem se. „Ano, tati?“

„Pořád chceš jet do Seattlu?“ zeptal se.

„Tak to bylo v plánu.“ Usmála jsem se, přála si, aby s tím nevyrukoval, aspoň bych nemusela skládat opatrné polopravdy.

Vymáčkl na svůj talíř trochu mycího prostředku a roztíral ho kartáčkem. „Víš jistě, že se nestihneš vrátit včas na ples?“

„Já na ples nepůjdu, tati.“ Naštvala jsem se.

„Nikdo tě nepozval?“ zeptal se a snažil se zakrýt svou starost tím, že se soustředil na utírání talíře.

Chodila jsem po minovém poli. „To je dámská volenka.“

„Aha.“ Zamračil se, jak utíral talíř.

Soucítila jsem s ním. Musí to být těžké, být otcem; žít ve strachu, že dcera potká kluka, do kterého se zamiluje, a přitom se trápit, když to tak není. To by byla hrůza, pomyslela jsem si a otřásla se, kdyby měl Charlie sebemenší ponětí o tom, do koho jsem se zamilovala já.

Charlie mi pak zamával na rozloučenou a odešel. Šla jsem si nahoru vyčistit zuby a posbírat učebnice. Když jsem slyšela, že policejní auto odjelo, počkala jsem jenom pár vteřin a pak jsem vykoukla z okna. Stříbrné auto už tam bylo, čekalo na Charlieho místě na příjezdové cestě. Seběhla jsem ze schodů a vyběhla předními dveřmi, přemítajíc, jak dlouho tahle bizarní rutina bude pokračovat. Nechtěla jsem, aby někdy skončila.

Čekal v autě. Vypadalo to, že se nedívá, jak za sebou zavírám dveře, aniž bych se obtěžovala zamknout. Šla jsem k autu a plaše jsem se zastavila, než jsem otevřela dveře a nastoupila. Usmíval se, byl uvolněný – a jako obvykle, mučivě dokonalý a krásný.

„Dobré ráno.“ Jeho hlas byl hedvábný. „Jak se dnes máš?“ Přejížděl mi očima po tváři, jako kdyby jeho otázka byla něco víc než prostá zdvořilost.

„Dobře, díky.“ Vždycky mi bylo dobře – víc než dobře – když jsem byla blízko něho.

Jeho pohled spočinul na mých kruzích pod očima. „Vypadáš unaveně.“

„Nemohla jsem spát,“ přiznala jsem a automaticky si přehodila vlasy přes rameno, aby mi neviděl do obličeje.

„Já taky ne,“ zažertoval a nastartoval motor. Už jsem si začínala zvykat na to tiché předení. Byla jsem si jistá, že mě řev mého náklaďáku vyděsí, až ho zase budu muset někdy řídit.

Zasmála jsem se. „To je asi pravda. Předpokládám, že jsem spala jenom o trochu víc než ty.“

„O to se tedy vsadím.“

„Tak co jsi dělal včera večer?“ zeptala jsem se.

Uchechtl se. „Ani nápad. Dneska otázky pokládám já.“

„Jo, to máš pravdu. Co chceš vědět?“ Čelo se mi zvrásnilo. Nedokázala jsem si představit, co by ho na mně tak mohlo zajímat.

„Jaká je tvoje oblíbená barva?“ zeptal se s vážnou tváří.

Obrátila jsem oči vzhůru. „To se mění den ode dne.“

„Jaká je tvoje oblíbená barva dneska?“ Byl pořád vážný.

„Asi hnědá.“ Měla jsem tendenci oblékat se podle nálady.

Ušklíbl se a porušil tak svůj vážný výraz. „Hnědá?“ zeptal se skepticky.

„Jasně. Hnědá je teplá. Stýská se mi po hnědé. Všechno, co by mělo být hnědé – kmeny stromů, kameny, bláto – je tady celé pokryto čvachtavým zeleným příkrovem,“ stěžovala jsem si.

Zdálo se, že ho moje brblání uchvátilo. Na chviličku se zamyslel a díval se mi přitom do očí.

„Máš pravdu,“ usoudil, zase vážný. „Hnědá je teplá.“ Natáhl se rychle, ale přesto poněkud váhavě, aby mi shrnul vlasy zpátky na záda.

Teď už jsme byli u školy. Otočil se na mě, když zajel na parkovací místo.

„Jakou hudbu si teď pouštíš na cédéčku?“ zeptal se a tvářil se tak vážně, jako kdyby se dožadoval přiznání k vraždě.

Uvědomila jsem si, že jsem ještě nevyndala to cédéčko, co mi dal Phil. Když jsem řekla jméno kapely, pokřiveně se usmál, v očích podivný výraz. Otevřel přihrádku pod svým přehrávačem, vytáhl jedno z asi třiceti cédéček, která byla nacpána do malého prostoru, a podal mi ho.

„Od Debussyho k tomuhle?“ zvedl obočí.

Bylo to to samé cédéčko. Dívala jsem se na povědomý obal, oči sklopené.

Takhle to pokračovalo po zbytek dne. Zatímco mě doprovázel na angličtinu, když se se mnou setkal po španělštině, celou dobu oběda se mě neúnavně vyptával na každý nevýznamný detail mé existence. Filmy, které mám ráda a které ne, těch pár míst, kde jsem byla, a mnoho míst, kam bych chtěla jet, a knihy – donekonečna knihy.

Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem toho naposledy tolik namluvila. Povětšinou jsem byla na rozpacích, že ho určitě nudím. Ale naprosté soustředění v jeho obličeji a jeho nekonečný proud otázek mě nutily pokračovat. Jeho otázky byly většinou lehké, jenom velmi málo z nich mi vehnalo do tváře červenou. A když jsem zrudla, spustilo to další příval otázek.

Třeba když se mě ptal na můj oblíbený drahokam, a já jsem bez přemýšlení plácla topaz. Střílel po mně otázkami takovou rychlostí, že jsem měla pocit, že podstupuju nějaký ten psychiatrický test, kdy odpovídáte prvním slovem, které vám padne na jazyk. Byla jsem si jistá, že by pokračoval v tom svém seznamu, který v duchu procházel, kdybych se nezačervenala. Obličej mi zrudl, protože až donedávna byl mým oblíbeným drahokamem granát. Nemohla jsem si nevzpomenout na důvod toho posunu, když jsem mu zírala do těch topazových očí. A on samozřejmě nedal pokoj, dokud jsem nepřiznala, proč jsem na rozpacích.

„Pověz mi to,“ poručil nakonec, když přesvědčování selhalo – selhalo jen proto, že jsem se neodvažovala na něj podívat.

„Takovou barvu mají dnes tvoje oči,“ povzdechla jsem si rezignovaně s pohledem upřeným na své ruce a pohrávala si s pramínkem vlasů. „Předpokládám, že kdyby ses mě zeptal za dva týdny, řekla bych onyx.“ Ve své nedobrovolné upřímnosti jsem toho zase prozradila víc, než bylo nutné, a přemítala jsem, jestli to vyprovokuje ten podivný hněv, který vzplanul, kdykoliv jsem ujela a odhalila příliš jasně, jak jsem jím posedlá.

Ale jeho odmlka byla velmi krátká.

„Jaké jsou tvoje nejoblíbenější kytky?“ vypálil.

Vzdychla jsem úlevně a pokračovala v psychoanalýze.

Biologie byla zase komplikace. Edward pokračoval ve svém kvízu, dokud do místnosti nevstoupil pan Banner, který zase táhl stolek s televizí a videem. Když přistupoval k vypínači, všimla jsem si, že si Edward posunul svou židli kousíček dál ode mne. Nepomohlo to. Jakmile místnost potemněla, byla tam ta samá elektrická jiskra, to samé neklidné toužení po dotyku jako včera.

Naklonila jsem se dopředu na stůl, položila si bradu na složené ruce a prsty svírala okraj lavice ve snaze ignorovat bláznivou touhu, která mě zneklidňovala. Nedívala jsem se na něj, bála jsem se, že kdyby se na mě podíval, o to těžší bych měla sebeovládání. Upřímně jsem se snažila sledovat film, ale na konci hodiny jsem netušila, nač jsem se právě dívala. Znovu jsem vydechla úlevou, když pan Banner rozsvítil světla a konečně jsem pohlédla na Edwarda; on se na mě podíval s rozpolceným výrazem.

V tichu vstal a pak stál bez pohnutí a čekal na mě. Mlčky jsme šli k tělocvičně jako včera. A stejně jako včera se beze slova dotkl mého obličeje – tentokrát mě hřbetem své studené ruky jednou pohladil od spánku k čelisti – pak se otočil a odešel.

Tělocvik uběhl rychle, když jsem sledovala Mikovu badmintonovou one-man show. Dneska se mnou nemluvil, buďto v reakci na můj prázdný výraz, nebo protože se stále zlobil kvůli naší včerejší slovní potyčce. Někde v koutku duše jsem kvůli tomu měla špatný pocit. Ale nemohla jsem se na něj soustředit.

Potom jsem se spěchala převléknout, celá nesvá, věděla jsem, že čím rychleji to zvládnu, tím dřív budu s Edwardem. Pod tím tlakem jsem ovšem byla ještě neohrabanější než obvykle, ale konečně se mi podařilo dostat se ze dveří. Pocítila jsem stejnou úlevu, když jsem ho tam viděla stát, po obličeji se mi automaticky roztáhl široký úsměv. Oplatil mi ho a pak zase začal se svým křížovým výslechem.

Jeho otázky teď však byly jiné, nedalo se na ně tak snadno odpovědět. Chtěl vědět, po čem z domova se mi stýská, trval na popisu všeho, co neznal. Seděli jsme před Charlieho domem několik hodin. Mezitím nebe potemnělo a pak se spustil liják.

Snažila jsem se popisovat nemožné věci, jako vůni karbolu – hořkou, lehce pryskyřičnou, a přesto příjemnou, vysoký, naříkavý zvuk cikád v červenci, řídké porosty stromů, nebe, prostírající se modrobíle od obzoru k obzoru, tu a tam lehce přerušované nízkými horami z fialových sopečných vyvřelin. Nejtěžší na tom bylo vysvětlit, proč mi to připadá tak krásné – ospravedlnit krásu, která nespočívala v řídké, trnité vegetaci, jež často vypadala napůl mrtvá, krásu, která měla víc co dělat s obnaženou krajinou, s mělkými prohlubněmi údolí mezi skalnatými kopci, s tím, jak se nastavovaly slunci. Zjistila jsem, že si pomáhám rukama, jak jsem se snažila všechno mu to popsat.

Jeho tiché, do hloubky jdoucí otázky mi umožňovaly volně hovořit. Ve ztlumeném světle bouřky šly stranou rozpaky z toho, že mluvím jenom já. Nakonec, když jsem dokončila detailní popisování svého věčně neuklizeného pokoje doma, se Edward odmlčel, místo aby odpověděl další otázkou.

„Skončil jsi?“ zeptala jsem se s úlevou.

„Ani náhodou – ale tvůj otec bude brzy doma.“

„Charlie!“ Najednou jsem si vzpomněla na jeho existenci a povzdechla jsem si. Podívala jsem se na nebe potemnělé deštěm, ale nic jsem z něj nevyčetla. „Jak moc je pozdě?“ přemítala jsem nahlas, když jsem se dívala na hodinky. Čas mě překvapil – Charlie už bude na cestě domů.

„Stmívá se,“ zamumlal Edward, podíval se na západní obzor, ztemnělý mraky. Hlas měl zamyšlený, jako kdyby jeho mysl byla někde daleko. Dívala jsem se na něj, jak zíral do prázdna přes přední sklo.

Najednou se mi zadíval do očí.

„To je pro nás nejbezpečnější část dne,“ řekl a odpověděl tak na mou nevyslovenou otázku. „Nejpoklidnější čas. Ale svým způsobem také nejsmutnější… konec dalšího dne, návrat noci. Tma je tak předvídatelná, nemyslíš?“ Usmál se melancholicky.

„Mám noc ráda. Bez tmy bychom nikdy neviděli hvězdy.“ Zamračila jsem se. „Ne že by tady byly vidět moc často.“

Zasmál se a nálada se najednou odlehčila.

„Charlie tu bude za pár minut. Takže pokud mu nechceš povědět, že budeš v sobotu se mnou…“ zvedl obočí.

„Díky, ale ne, díky.“ Posbírala jsem si učebnice a uvědomila jsem si, že jsem ztuhlá z tak dlouhého sezení. „Takže zítra je tedy řada na mně?“

„Rozhodně ne!“ Jeho obličej byl naoko rozzlobený. „Říkal jsem ti přece, že jsem ještě neskončil, nebo snad ne?“

„Co ještě máš?“

„To poznáš zítra.“ Natáhl se prese mě, aby mi otevřel dveře, a jeho náhlá blízkost způsobila, že se mi srdce zuřivě rozbušilo.

Ale ruka mu ztuhla na rukojeti.

„To není dobré,“ zamumlal.

„Co je?“ Byla jsem překvapená, když jsem viděla, že má zaťatou čelist a rozhněvaný pohled.

Na zlomek vteřiny na mě pohlédl. „Další komplikace,“ odpověděl ponuře.

Jedním rychlým pohybem otevřel dveře dokořán a pak se ode mě rychle odklonil, téměř přikrčený.

Mou pozornost upoutal záblesk světlometů v dešti. V zatáčce jen pár metrů odsud se objevilo tmavé auto a mířilo k nám.

„Charlie je za rohem,“ varoval a zíral do lijáku na to druhé auto.

Okamžitě jsem vyskočila ven, navzdory své zmatenosti a zvědavosti. Déšť byl hlasitější, jak mi klouzal po bundě.

Snažila jsem se rozeznat obrysy na předním sedadle druhého auta, ale byla příliš tma. Viděla jsem Edwarda osvětleného září reflektorů toho nového auta; pořád zíral dopředu, pohled měl upřený na něco nebo na někoho, koho jsem neviděla. Jeho výraz byl podivnou směsicí frustrace a vzdoru.

Pak nastartoval motor a pneumatiky zakvílely na mokré dlažbě. Za pár vteřin bylo Volvo z dohledu.

„Ahoj, Bello,“ zavolal povědomý chraplavý hlas z místa řidiče malého černého auta.

„Jacobe?“ zeptala jsem se a mžourala do deště. Právě v tu chvíli se za rohem objevilo policejní auto, jeho světla zářila na posádku auta přede mnou.

Jacob už lezl ven, jeho široký úsměv byl viditelný i v té tmě. Na místě spolujezdce byl mnohem starší člověk, podsaditý muž s nezapomenutelným obličejem – obličejem, který jakoby přetékal, tváře mu spočívaly na ramenou, vrásky se táhly po červenohnědé kůži jako na staré kožené bundě. A ty překvapivě povědomé oči, které se zdály současně jak příliš mladé, tak příliš staré na ten široký obličej, v kterém byly posazeny. Jacobův otec, Billy Black. Okamžitě jsem ho poznala, ačkoliv za těch více než pět let, co jsem ho neviděla, jsem dokázala zapomenout jeho jméno, když o něm Charlie mluvil ten první den tady. Zíral na mě, zkoumavě si prohlížel můj obličej, takže jsem se na něj váhavě usmála. Oči měl vytřeštěné, jako v šoku nebo strachy, veliké nozdry rozšířené. Můj úsměv pohasl.

Další komplikace, řekl Edward.

Billy na mě stále pohlížel napjatýma, úzkostnýma očima. V duchu jsem zasténala. Copak Billy Edwarda tak snadno poznal? Opravdu věří těm nemožným legendám, kterým se poškleboval jeho syn?

Odpověď v Billyho očích byla jasná. Ano. Ano, věří.