Welcome to Twilight world

Odvrátil jsem od ní tvář zatímco mě zaplavovala prudká nenávist neovládaná rozumem. Kdo je tento lidský tvor? Proč já? Proč teď? Proč musím všechno ztratit kvůli tomu, že si vybrala toto nehostinné město na to aby se v něm objevila?

Proč přijela sem!?

Já se nechci stát zrůdou! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných lidí! Já nechci ztratit všechno co jsem získal životem plným obětování a odpírání si!

Nechci…….. Ona mi to nemůže udělat……..

Vůně je ale obrovský problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný nějaký způsob jak odolat……… kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu dokázal pročistit mou hlavu.

 

---

Bella Swanová pohodila mým směrem svými dlouhými hustými mahagonovými vlasy. Je snad duševně chorá? To je jako kdyby povzbuzovala tu zrůdu! Popichovala ji!

Nebyl tu přátelský vánek, který by odvál její vůni pryč ode mě. Všechno může být brzy ztraceno. Ne, nebyl tu vstřícný vánek. Jen se nesmím nadechovat…….

Zastavil jsem průtok vzduchu přes mé plíce. Úleva byla sice okamžitá, ale ne úplná. Pořád jsem měl v hlavě památku na její úžasnou vůni, její chuť na kořeni jazyku. Nebudu schopný dlouho odolávat. Ale možná bych mohl odolat hodinu. Jednu hodinu. Snad dost času na to abych opustil tuto místnost plnou obětí, které by se možná nemusely oběťmi stát. Když nepodlehnu na jednu krátkou hodinu.

Necítil jsem se ve své kůži a nebylo to tím dýcháním. Moje tělo nepotřebovalo kyslík i když se dýchání neztratilo z mých instinktů. Spoléhal jsem se více na vůni než na mé další smysly ve stresujících obdobích. Nacházel jsem takovou alternativu při lovu a to bylo první varování v případném nebezpečí. Nenarazil jsem zas tak často na něco tak nebezpečného jako jsem byl já, tedy kromě pudu sebezáchovy, který byl zrovna tak silný u mého druhu jako tomu bylo u obyčejných lidí. Nepříjemný, ale zvládnutelný. Snesitelnější než její vůně a ne až zas tak skličující jako mé zuby skrz její jemnou tenkou průsvitnou pokožku až k rozpálené mokré pulsující……Hodinu!!!!!!!!

Jenom jednu hodinu. Nesmím myslet na tu vůni, na tu chuť. Ta tichá holka nechala své vlasy přepadnout mezi nás dva jako nějakou clonu, naklonila se dopředu tak, že se jí vlasy rozprostřely přes desky. Nemohl jsem spatřit její tvář, pokusit se přečíst si její emoce v jasných hlubokých očích. Byl to právě ten důvod proč si nechala své vlasy rozprostřít mezí nás? Ukrýt své oči přede mnou? Ze strachu? Z nesmělosti? Skrýt svá tajemství přede mnou?

Moje předchozí podrážděnost k bytosti, zmařená díky jejím tichým myšlenkám, byla slabá ve srovnání k potřebnosti a nenávisti, které mě teď zcela ovládly. Kvůli tomu jsem nenáviděl tuto křehkou ženu - dítě vedle sebe, nenáviděl jsem ji se vším zápalem společně s tím, s kým jsem lpěl na svém někdejším já, na mé lásce k rodině, mým snům, vzhledem k něčemu lepšímu než, co jsem já……..

Nenávidím ji, nenávidím jaký ve mně vyvolává pocit, ten, který částečně pomáhal…….. Ano, podrážděnost kterou jsem cítil před tím než zeslábla, ale to teď poněkud, příliš, pomáhalo. Držel jsem se nějakého pocitu, který by mě odvedl od představ jestli by chutnala jako………..

Nenávidím podrážděnost………. Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí? A jakmile hodina skončí……..pak ona odejde z místnosti. A co udělám já? Mohl bych se představit…..Ahoj, jmenuji se Edward. Mohl bych tě doprovodit na další hodinu?.....A ona řekne ano. Je zdvořilé aby to udělala. Dokonce i kdyby se mě bála, a i kdyby, domníval jsem se, že by to udělala, následovala by mě jak je to zvykem a šla by vedle mě. Mělo by být dostatečně jednoduché odvést ji špatným směrem. Pokusil bych se ji dostat pomocí pobízení k lesu, mezitím bych se prstem dotkl jejich zad v rohu parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl knížky v autě…….

Všimnul by si někdo, že jsem byl tou poslední osobou se kterou se potkala? Pršelo jako obvykle, dva tmavé nepromokavé pláště směřující špatným směrem by nevzbudily příliš mnoho zájmu nebo by mě to alespoň neprozradilo. Až na to, že já jsem nebyl jediným studentem, který si dnes všímal její přítomnosti, i když ji nikdo tak vražedně nevnímal jako já. Obzvlášť Mike Newton si uvědomoval jakoukoli změnu její pozice když se ošívala na své židli, necítila se ve své kůži tak blízko u mě, zrovna tak jak by se necítil někdo jiný, zrovna tak jako já jsem nečekal, že její vůně zničí všechno hezké, všechny záležitosti. Mike Newton by si určitě všimnul kdyby odešla ze třídy se mnou.

Kdybych vydržel poslední hodinu, mohl bych vydržet i dvě?

Trhnul jsem sebou v trýznivé bolesti.

Ona půjde domů do prázdného domu. Policejní ředitel Swan pracuje celý den. Věděl jsem kde stojí jeho dům jako jsem to věděl o každém domě v tomto maličkém městečku. Jeho dům stál rovnou napravo, naproti hustému lesu bez blízkých sousedů. Dokonce kdyby měla čas zakřičet, což by sice možná nestihla, ale stejně by to tam nikdo neslyšel.

Byl by to natolik uvážlivý způsob, takový kterým bych se měl zabývat. Chodil jsem sedm století bez lidské krve. Kdybych zadržel dech, dokážu to vydržet i poslední dvě hodiny. A když ji dostanu samotnou není tu šance, aby se někdo jiný zranil a není důvod abych během této záležitosti spěchal a zrůda v mé hlavě souhlasila.

To byla sofistika myslet si, že zachraňuji devatenáct lidí v této třídě společně s tou námahou a trpělivostí, budu přece menší zrůdou pokud bych zabil jen jednu nevinnou dívku. Ačkoliv jsem ji nenáviděl, uvědomoval jsem si, že moje nenávist je nespravedlivá. Věděl jsem že to, co skutečně nenávidím, jsem já sám. A nenáviděl bych nás dva mnohem víc, kdyby byla mrtvá.

Přemítal jsem se v těchto možnostech po celou dobu vyučování, představoval jsem si ty nejlepší způsoby jakými bych ji mohl zabít. Pokoušel jsem se vyhýbat představě svého momentálního skutku. Možná je pro mě většina z toho příliš, protože bych mohl prohrát tuto vnitřní bitvu a skončit u vraždění všech na dohled. A tak jsem plánoval strategii a nic víc. To mě zabavovalo po celou hodinu. Jednou, přímo u samého konce vzhlédla přes splývavou clonu ze svých vlasů. Mohl jsem cítit jak ve mně neoprávněná nenávist vyhasíná když jsem se setkal s jejím pohledem, spatřil jsem důsledek toho všeho v jejích vystrašených očích. Krev ji vymalovala tvář dříve než se mohla znovu schovat za své vlasy a já tím byl málem zničený.

Ale zvonek zazvonil.

Zachráněn zvonkem, jaké klišé. My oba jsme se zachránili. Ona se zachránila před smrtí. Já jsem se na krátkou dobu zachránil před bytostí, které jsem se bál i nenáviděl zároveň. Nedokázal jsem odejít tak pomalu jak bych asi měl když jsem vyrazil ze třídy. Kdyby na mě někdo pozorně koukl, možná by získal podezření, že něco není v pořádku se způsobem jakým se pohybuji. Nikdo mi ale nevěnoval sebemenší pozornost. Všechny lidské myšlenky se stále točily okolo holky, která je odsouzená ke smrti za trochu delší dobu než za hodinu.

Schoval jsem se dovnitř svého auta.

Nerad jsem pomýšlel na sebe jak se sám před sebou musím schovávat. Jak zbaběle to znělo. Až na to, že to teď tak bezesporu je. Nevlastnil jsem dostatečné množství sebekontroly na to abych zůstal tam kde se okolo nacházeli lidé. Soustředil jsem rovněž velkou část své námahy na to, abych nezabil jednoho z nich, abych se odvrátil od všech těch možností, abych odolal druhým lidem. Jaké plýtvání by to bylo. Kdybych byl podlehl zrůdě, možná bych z toho mohl také vytvořit cennou porážku………

Přehrával jsem si hudební cédéčka, která mě za normálních okolností uklidňovaly, ale teď mi moc nepomáhaly. Ne, to co mi teď nejvíc pomáhalo byl chladný vlhký svěží vzduch, který ke mně směřoval společně s lehkým deštěm přes otevřená okénka. I když jsem si pamatoval vůni krve Belly Swanové s dokonalou přesností, s každým nadechnutím čistého vzduchu to bylo jako kdybych smýval uvnitř mého těla její nákazu.

Znovu jsem byl rozumný. Znovu jsem mohl myslet. Znovu jsem mohl bojovat. Mohl jsem bojovat proti tomu čím jsem se nechtěl stát.

Nesmím jít k ní domů. Nesmím ji zabít. Evidentně jsem rozumný, uvažující tvor a mám na výběr. Pokaždé tu je další volba.

Ve třídě jsem toto nepociťoval, to až teď, když jsem byl od ní dál. Možná kdybych se jí velmi opatrně vyhýbal, nebylo by třeba abych svůj život měnil. Měl jsem věci uspořádané takovým způsobem, který jsem měl rád. Proč bych měl dovolit nějaké protivné voňavé bezvýznamné holce aby tohle všechno zničila?

Nesmím zklamat mého otce. Nesmím způsobit mojí matce zármutek, starosti, bolest……. Ano, taky by to zranilo mou adoptivní matku. A Esme je tak jemná, tak křehká, tak starostlivá a mírná. Způsobit někomu jako je Esme bolest by bylo skutečně neomluvitelné.

Jak ironické, že jsem chtěl chránit tuto lidskou holku před ubohými nevrlými výhružkami hloupých myšlenek Jessici Stanleyové. Jsem tou poslední osobou, která by někdy mohla zastávat postoj ochránce Isabelly Swanové. Ona by za žádných okolností nepotřebovala ochranu o nic víc než jakou potřebovala přede mnou.

Kde je ta Alice? Divil jsem se. Nevidí mě ve velkém množství způsobů jak zabíjím Swanovu dceru? Proč mi nepřijde na pomoc, zastavit mě, nebo mi pomoct zbavit se jakýchkoliv důkazů? Je zcela zaměstnaná sledováním problémů s Jasperem, že si nevšimla této strašnější pravděpodobnosti? Jsem silnější než si myslím? Opravdu té holce nic neudělám?

Ne. Věděl jsem, že to není pravda. Alice musí být intenzivně soustředěná na Jaspera. Hledal jsem směr a věděl jsem, že by mohla být v malé budově používané na hodiny angličtiny. Dlouho jsem nezaměřil lokalizaci jejího dobře známého hlasu. Ale předpokládal jsem správně. Každá její myšlenka se týkala Jaspera, který pozoroval ostatní osoby.

Přál jsem si abych ji mohl poprosit o radu, ale zároveň jsem byl rád, že neví čeho jsem schopný. Že si nebyla vědoma masakru, o kterém jsem uvažoval minulou hodinu.

Pocítil jsem po celém těle nové pálení, pálení z pocitu hanby. Nechtěl jsem aby o tom někdo věděl. Když se budu vyhýbat Belle Swanové, kdybych neměl tu možnost, abych ji zabil, zrovna když jsem na to znovu pomyslel, zrůda se svíjela a skřípala v zuřivosti zuby, potom by to nikdo nemusel vědět. Kdybych se mohl držet dál od její lákavé vůně……….

Nebyl žádný důvod proč bych to nemohl přinejmenším alespoň zkusit. Správně si vybrat. Pokusit se abych byl takový jaký si Carlisle myslí, že jsem.

Poslední hodina školy byla skoro u konce. Rozhodl jsem se převést svůj nový plán do akce. Pořád lepší než sedět tady na parkovišti kde by mě mohla potkat a zkazit můj pokus. Znovu jsem pocítil nespravedlivou nenávist k té holce. Nenáviděl jsem ji pro její nevědomou sílu, kterou nade mnou získala. Mohla by mi udělat něco co by mě odhalilo.

Šel jsem rychle, trochu příliš víc rychle, ale nebyli tu žádní svědci……..přešel jsem malý areál školy přímo ke kanceláři. Nebyl žádný důvod proto, aby mi Bella Swanová zkřížila cestu. Měla by se mi vyhýbat, byla jako mor.

Kancelář byla prázdná, tedy až na sekretářku, tu jedinou jsem tu také chtěl vidět. Nevšimla si mého tichého příchodu. "Paní Copeová?" Žena s nepřirozeně červenými vlasy vzhlédla a její oči se rozšířily. Pokaždé jsem je zaskočil, bezvýznamná předzvěst toho čemu nerozuměly, nezáleží na tom kolikrát jsem to zažil v naší přítomnosti.

"Ach," zalapala po dechu trochu zmateně. Uhlazovala si svou sukni. Hlupačko, myslela si pro sebe. On je tak mladý, dost na to, že by mohl být tvým synem. Příliš mladý abych přemýšlela o způsobu jak……. "Ahoj, Edwarde. Co by sis přál?" její řasy se zatřepetaly za silnými brýlemi. Trapné. Ale věděl jsem jak být okouzlující když jsem se jím chtěl stát. Bylo to jednoduché od té doby co jsem byl schopný okamžitě rozluštit myšlenky a to jak každý zvuk nebo gesto přijaly. Naklonil jsem se dopředu, setkal se s jejím pohledem jako kdybych byl zmaten. Tohle by mělo být snadné.

"Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla pomoci s mým rozvrhem hodin." promluvil jsem jemným hlasem, který jsem si nevyhradil pro strašení lidí. Slyšel jsem jak se jí rozbušilo srdce.

"Samozřejmě Edwarde. Jak bych ti mohla pomoct?" Příliš mladý, příliš mladý, neustále si v duchu opakovala. Špatně pochopitelně. Já jsem starší než její dědeček. Ale podle informací na mém řidičském průkazu, uhodla.

"Přemýšlel jsem jestli byste mi mohla přehodit hodinu biologie do maturitní úrovně společenských věd? Třeba fyziky?"

 

"Je nějaký problém s profesorem Bannerem Edwarde?"

"Vůbec ne, je to tím, že už jsem se tuto látku učil."

"V tom pokročilém programu osnov školy kde jste všichni studovali na Aljašce, správně." Její tenké rty se sešpulily, zatímco o tom přemýšlela. Oni by už všichni měli být na univerzitě. Slyšela jsem učitele stěžovat si. Bezchybné názory, nikdy neotálí s odpověďmi, nikdy žádná špatná odpověď v testu, jako kdyby našli nějaký způsob jak švindlovat v každém předmětu. Profesor Varner by spíš uvěřil v to, že každý podvádí než aby si myslel, že je student chytřejší než on…….. Vsadím se, že je jejich matka doučuje……..

"Ve skutečnosti Edwarde, fyzika je teď přeplněná. Profesor Banner nesnáší, když má ve třídě víc než pětadvacet studentů."

"Nedělal bych žádné potíže." Samozřejmě, že ne. Ne, perfektní Cullene.

"Já to vím Edwarde. Ale není tam dost místa."

"Mohl bych tedy potom vynechat biologii? Mohl bych tu hodinu využít k soukromému studiu."

"Vynechat biologii?" její ústa se otevřela.To je šílené. Jak těžké je abys proseděl předmět, který už umíš? Musí tu být problém s profesorem Bannerem. Co kdybych si s Bobem promluvila? "Nebudeš mít dostatek splněných kreditů abys postoupil."

"Dohoním to příští rok."

"Možná by sis o tom měl promluvit se svými rodiči."

Dveře za mnou se otevřely, ale kdo to udělal mě nezajímalo, takže jsem příchozího ignoroval a soustředil se jen na paní Copeovou. Naklonil jsem se o trochu blíž a otevřel doširoka oči. Tohle by působilo lépe kdyby byly oči zlaté místo černé. Ta černota lekala lidi jak jen mohla.

"Prosím paní Copeová?" dělal jsem svůj hlas ještě neodolatelnějším, než mohl být a to mohlo být značně podmanivé. "Není tu nějaká další třída do které bych mohl přejít? Jsem si jistý, že tu musí být volné místo někde jinde. Šestá hodina biologie nemůže být jedinou variantou." usmál jsem se na ni, dával jsem si však pozor aby mi neprobleskly zuby až by jí to vyděsilo, a tak přívětivější výraz změkčil můj obličej. Slyšel jsem jak jí srdce bilo rychleji. Příliš mladý, připomínala si freneticky.

"Takže možná bych si mohla promluvit s Bobem, myslím tím profesora Bannera. Mohla bych ho potkat, kdyby……"

Jediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, prostředí v místnosti, můj úkol tady, z toho důvodu jsem se naklonil přímo k červenovlasé ženě.

Jediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, protože Samantha Willsová otevřela dveře, zpomalila, vložila do drátěného košíku vedle dveří nějaký papír a pospíchala znovu ven, aby rychle odešla ze školy.

Jediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, protože prudký závan větru skrz otevřené dveře do mě vrazil.

Jediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, protože jsem si uvědomil proč mě první osoba, která otevřela dveře nevyrušila svými myšlenkami.

Otočil jsem se i když jsem nepotřeboval, abych se v tom musel ujišťovat. Otočil jsem se pomalu, bojující o kontrolu nad svaly, které se bouřily proti mně.

Bella Swanová stála se zády přitisknutými u zdi vedle dveří a svírala ve svých rukou nějaký cár papíru. Oči měla ještě širší než obyčejně, když zaznamenala můj zuřivý až nelidský pohled. Vůně její krve nasákla do každého kousíčku vzduchu v mrňavé vytápěné místnosti. Můj krk zachvátil oheň…………..Ta zrůda na mě znovu zírala ze zrcadel v jejích očích, ta maska zla.

Mé ruce ve vzduchu nad pultem zaváhaly. Příkazem jsem se přinutil abych se neohlédl za účelem toho, dostat se k ní na druhou stranu a pak praštit hlavou paní Copeové do jejího psacího stolu s dostatkem síly na to abych ji zabil. Dva životy jsou lepší než dvacet. Kompromis.

Zrůda nervózně, dychtivě, hladově čekala na mě, kdy už to konečně udělám………

Ale vždycky tu byla volba, musela tu být………

Zastavil jsem chod svým plícím a zaměřil se na Carlisleův obličej před svýma očima. Obrátil jsem se nazpátek k obličeji paní Copeové a slyšel její vnitřní údiv ve změně mého výrazu. Ucukla přede mnou, ale její strach se nezformoval do souvislých slov.

 

Celá desetiletí jsem se přemáhal s pomocí veškerého mého sebeovládání a to odpíráním a tak jsem udělal svůj hlas ještě jemnějším. V plicích bylo akorát tolik vzduchu abych ještě jedenkrát promluvil, pospíchal jsem se slovy.

"Tak to nevadí. Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuji za pomoc."

Otočil jsem se a vystartoval z místnosti, snažící se o to, abych necítil horkokrevnou teplotu těla té holky když jsem ji jenom o kousek palce míjel.

Nezastavil jsem se do té doby dokud jsem nebyl u svého auta, šel jsem až příliš rychle po celou cestu z toho prokletého místa. Většina lidí už odešla, takže tu nebylo moc svědků. Slyšel jsem studentku druhého ročníku, D.J. Garrettovou, všimla si toho, ale nevěnoval jsem tomu tehdy pozornost.

 

Odkud Cullen přišel? Vypadalo to skoro jako kdyby jen tak vystoupil ze slabého větříku. ……..zase ta moje představivost…… Maminka mi vždy říká……..

 

Když jsem nasedl do Volva, ostatní už tam byli. Snažil jsem se abych ovládal své dýchání, ale lapal jsem po čerstvém vzduchu jako kdybych se dusil.

"Edwarde?" zeptala se Alice s obavou v hlase. Stěží jsem na ni zakroutil hlavou.

"Co se ti zatraceně stalo brácho?" dožadoval se odpovědi Emmett, na chvíli vyrušen od skutečnosti, že Jasper neměl náladu na jeho odvetu.

Místo odpovědi jsem s autem trhnutím vycouval. Musel jsem odjet pryč z tohoto pozemku, dřív, než by mě sem taky Bella Swanová následovala. Démon mé vlastní osoby se ke mně neustále vracel. Stočil jsem auto na druhou stranu a pořádně dupnul na plyn. Dosáhl jsem čtyřicítky ještě předtím než jsem byl na silnici. Na cestě jsem dosáhl sedmdesátky dříve než jsem byl za rohem.

Aniž bych se podíval věděl jsem, že Emmett, Rosalie a Jasper se všichni otočili a zírali na Alici. Pokrčila rameny. Zcela určitě netušila čím jsem prošel, mohla pouze tušit co přijde.

Okamžitě předpovídala mou budoucnost. Oba jsme zpracovávali to, co ona viděla před sebou ve své hlavě a oba nás to překvapilo.

"Ty odcházíš?" zašeptala. Ostatní na mě okamžitě pohlédli.

"Vím já?" ucedil jsem skrz zuby. Potom viděla to, že jakmile moje rozhodnutí zakolísá, tak jiná volba otočí mou budoucnost k temnému směru.

"Ach."

Bella Swanová, mrtvá. Mé oči, zářící rudou díky čerstvé nové krvi. Pátrání, které by následovalo. Bezpečný čas bychom čekali do té doby, než by pro nás bylo bezpečné odjet a začít znovu.

"Ach." řekla znovu.

Obrazy v mysli byly konkrétnější. Poprvé jsem uviděl vnitřek domu policejního ředitele Swana, spatřil jsem Bellu v malé kuchyni se žlutými skříněmi, zády ke mně, jako kdybych se k ní plížil ze stínu………nechal jsem aby mě vůně dovedla přímo k ní……….

"Přestaň!" zasténal jsem, nebyl jsem schopný vydržet toho víc.

"Promiň." zašeptala, její oči byly široké.

Zrůda se zaradovala.

A vize v její hlavě se opět změnily. Prázdná dálnice v noci, stromy vedle ní pokrýval sníh, řítící se téměř dvě stě mil za hodinu.

"Ztratím tě." řekla. " Nezáleží na tom jestli odjedeš jen na krátkou dobu."

Emmett a Rosalie si vyměnili znepokojivý pohled.

Byli jsme skoro u odbočky na dlouhou příjezdovou cestou, která vedla přímo k našemu domu.

"Vysaď nás tady." nařídila mi Alice. "Měl by sis o sobě promluvit s Carlislem." přikývnul jsem a auto zaskřípalo, protože prudce zastavilo.

Emmet, Rosalie a Jasper v tichosti vystoupili, chtějí po Alici, aby jim vysvětlila z jakého důvodu odjíždím. Alice se dotkla mého ramene.

,,Udělej správnou věc." zašeptala ,,Ona je Charlieho Swana jediná rodina. Toho by to taky určitě zabilo."

,,Ano." řekl jsem, přikyvující jen na tu poslední část.

Vyklouzla ven a připojila se k ostatním, její obočí se znepokojeně stáhlo. Zmizeli v lesích bez jediného pohledu dřív, než jsem mohl otočit auto na druhou stranu. Zrychlil jsem a mířil zpátky k městu a uvědomil jsem si, že vize v Alicině hlavě by mohly být zablesknutím temnoty tak jasné jako je samo světlo. Jak jsem tak uháněl zpátky do Forks devadesátkou, nebyl jsem si jistý, kam vlastně jedu. Říct sbohem mému otci? Nebo přijmout tu zrůdu uvnitř mě samotného? Silnice mizela pod pneumatikami.